Sportem k trvalé invaliditě

Dlouho jsem plánoval cyklistický výlet po hřebeni Orlických hor. Nakonec jsem dal do kupy několik známých a jednoho krásného dne, 5. července 2008 jsme vyrazili. Autem jsme se nechali zavést, až do sedla Šerlich, odkud jsme již vyšlapávali až na Velkou Deštnou.

Po úmorném stoupání s Tomem v závěsu na tyči, jsme dorazili na vrcholek. Zde jsme se patřičně osvěžili a výprava se částečně a dočasně rozdělila. Větší část vytlačila kola až k rozhledně, já s Tomem, Honzou a Milanem jsme rovnou pokračovali po hřebenovce. Cesta byla příjemně z kopečka, takže se jelo velice snadno.

Zrovna sjíždíme z kopce (přibližně na souřadnicích 50°16'45.289"S, 16°26'3.833"V) Tom najel na hrbol a v rychlosti asi 35 km/hod spadnul z kola. Já jel skoro těsně za ním, takže mi nezbylo nic jiného než usilovně brzdit. Když nepomohly zadní brzy, musel jsem naplno použít i přední. Přestože jsem čekal problém, rozhodně jsem nečekal, že brzdy budou mít takový efekt. Měl jsem totiž relativně nové kolo s kotoučovými brzdami. A ty zabraly naplno a já se poroučel přes řídítka.

Poslední myšlenka byla, aby nenajel nebo nespadnul na ležícího Toma přede mnou. To se mi naštěstí povedlo a já se saltem společně s kolem přenesl přes Toma a tvrdě dopadl hlavou na asfaltovou cestu. Ještě, že jsem měl helmu. Ta náraz ztlumila, ale sama to odnesla a praskla. Hlava naštěstí vydržela.

Když jsem se probral, už ke mně běžel Milan (Honza byl hodně daleko před námi) a já neviděl na jedno oko. Ještě omámený z pádu jsem se ale vrhl pro plačícího Toma a zvednul ho do náruče. Z brady a nohou mu crčela krev. Jakmile jsem ho ale zvednul, zjistil jsem, že nemám vůbec sílu v rukou, takže jsem ho honem rychle posadil do trávy u cesty.

Pak už to šlo ráz naráz. Všichni se k nám postupně seběhli a sjeli a začali nás ošetřovat. Souběžně jsme volali zbytek výpravy, která se neúčastnila našeho cyklistického výletu, aby si pro nás přijeli. Všichni jsme měli podezření na otřes mozku u Toma a možná i u mě. Nakonec jsme pomalu sjeli o pár metrů k silnici, kam pro nás mohli přijet autem.

Odtud nás odvezli do Rychnova na pohotovost. A výsledek? Tom měl šitou bradu a podezření na otřes mozku, takže si ho nechali na pozorování 3 dny. A já měl zlomené obě ruce v lokti a pravou ruku ještě v zápěstí.

Už na pohotovosti si ze mě dělali srandu. Oba saniťáci, kteří mě sádrovali, si dali závod, kdo zasádruje ruku rychleji. A doktor se musel hodně přemáhat, aby se nesmál. Koneckonců můžete na fotografiích posoudit sami.

K celé historce se váže ještě jedna.

Po návratu domů jsem chodil na pravidelné kontroly na chirurgii s oběma rukama v sádře. Takže si mě zaručeně všimla celá Zbraslav. No a nedlouho poté si bratr poškodil koleno (Já tvrdím, že na diskotéce, ale on to vehementně popírá.). A když byl u doktorky, která mu zavazovala koleno, tak ho uklidňovala slovy, že na tom není nejhůř. Že prý nedávno viděla po Zbraslavi chodit člověka, který má obě ruce v sádře současně. Na to ji bratr pochopitelně odpověděl, že to je jeho bratr a doktorka měl jasno, že tahle rodina se jí určitě vyplatí (na poplatcích).