Apalucha naruby aneb 3 zapadlé blondýny

Pro začátek – proč bychom se netopili (nezapadli)

Celou zimu se potýkám s dětským syndromem „otravy pražským vzduchem“. Jedeme ven, vše je v pohodě – děti se vyzdraví, vrátíme se a sotva po týdnu doschnou bundy a lyžáky, oběhám nějaké ty náhrady zameškaných aktivit mých dětí… Bum! Je tu znova rýma a kašel! Nebo je to růst zubů? No každopádně nedělám celou zimu nic jiného, než se honím nebo chovám nějaké to kníkadlo a utírám nudle :-(

Takže s přesvědčením, že na horách je dětem nejlépe a pod tlakem omezené školní i předškolní docházky vlivem jarních prázdnin, jsem opět vyrazila na hory. Dohodla se s neteří Áňou a její švagrovou Klárou a na poslední chvíli našla ubytování typem: „Pozítří bychom přijely tři ženský a kupa dětí – máte volno?“

Mužský samozřejmě nemohli…

Jestliže dotaz na ubytování majitele penzionu nevyvedl z míry, tak pár dní s námi již určitě. Počítám, že někdy třetí den se již uklidňoval ujištěním, že snad si ty tři bláznivý ženský a pět hlučných dětí jednou odvezou jejich silnější polovičky.

Příjezd – černá můra pluhařova

Už příjezd byl příznačný. Popíšu z vlastní zkušenosti: Na cestu mi samozřejmě sněžilo, a jelikož vím, že k tomuto penzionu se cesty nesolí, jen prohrabují a občas posypou štěrkem, ujistila jsem se předem na internetu informací z přilehlého ski areálu (spíše mini areálu) že: „…lyžařské podmínky vynikající, cesta posypaná, parkoviště prohrnuto.“

Až pod kopec to šlo. Děti výjimečně neřvali, cesty byly více méně upravené. Výstup vzhůru mne však vyvedl z iluzí. Cesta byla skutečně posypaná, ale sněhem! Každou zatáčku jsem odříkávala mantru: „nesmíš zastavit, nesmíš zastavit, nebo tě nasazování řetězů za mrazu a sněhu a kvílení dětí nemine“, s protijedoucími jsem se míjela zrcátko na zrcátko, okolo sněhové valy do výše auta a doufala, že nepotkám autobus v protisměru (to že tam jezdí zřejmě i pluh s velikou radlicí mne naštěstí ani nenapadlo…). Nakonec se přeci jen v dáli objevil cíl mé cesty a i bez sněhových řetězů jsem přirazila k ubytovacímu zařízení.

Tím ovšem dobrodružství neskončilo. Jelikož parkoviště bylo prohrnuto pouze k parkovacímu místu, ale to si už každý musel odházet sám, zaparkovala jsem přímo u penzionu do mělkého sněhu, s tím že loni jsme tak stáli a o víkendu přijede Pavel a snad z toho nějak vyjede. Za chvíli jsem však byla upozorněna na to, že případný padající sníh ze střechy autu neudělá dobře, takže jsem se smířila s faktem, že pouze vyložím věci a hledání volného místečka na parkovišti mě nemine.

Jenže ke konci mého stěhování mnoha věcí na trase auto-pokoj ke mně přilítl správce, že prý venku stojí auto s radlicí a kvůli mně nemůže projet. Takže jsem rychle vyběhla ven s vidinou, že pan řidič bude mít velkou radost, když se zahrabu do sněhu a nehnu se sem ani tam. Opatrně jsem zacouvala okolo ohromné radlice ještě více do hlubokého sněhu. Pluh s radlicí konečně odjel a já se již nerozjela, kola se protáčela, ale auto se ani nehnulo… Naštěstí v tu chvíli přijela Áňa a po otázce co tam blbnu, se jala vytlačovat mě ze sněhového zajetí, ale ani příchod a pomoc pana správce nepomohl. A tak mi dali pokyn, že mám auto rozhoupat. Po mých trhlých otázkách, zda se mám houpat ze strany na stranu nebo dopředu dozadu, a že mi v tom trochu překáží volant, mi Áňa podala několik kusých informací o spojce a plynu a raději si se mnou vyměnila místo. A hle po chvilce bravurně ze závěje vyjela, No holt zkušený ze stromu nepadají a život je nejlepší školou. Na oplátku jsem převzala její dvě „zlatíčka“, aby mohla v klidu vyložit. A letěla za těma svýma, které již vybalovali, ovšem trochu jinak, než si jejich pedantská matka představuje.

Zbytek už mám jen z vyprávění a tak vyberu to, jak se asi vyjadřoval řidič pluhu, když zapíjel svou těžkou práci nějakým tím rumem v dolní hospodě: „Hele vole to byl zase tejden. Jedu takhle v neděli Petrovicema a Na rozcestí stojí Pražák, tak že bych to měl vo fous, abych ho neškráb. Řeknu jim tam, aby zavolali toho šikulu, že jinak mu to vodřu a vona ti nakonec vyrazí z chalupy ženská-blondýna. No co bys čekal… Na štěstí se zahrábla, až když jsem ji měl ve zpětným zrcátku. Ale to bys nevěřil jedu za čtvrt hodiny zpátky a von na tom samým místě stojí Brňák, zase musím vylíst a říct jim že mi tam stojí další trouba. Čekám a vona zase vylítne ženská-blondýna a tentokrát se zahrabe rovnou… No to mi po*** prsa! Naštěstí ji Olda s Frantou rychle vytlačili. A víš co? Druhej den tam jedu znova a fronta aut z vobou stran: no co myslíš hned naproti Rozcestí zahrabaná třetí bloncka tentokrát zapíchnutá na štorc ve hlubokým sněhu – deset chlapů ji tam vytlačovalo a zbytek čumákoval. Pozdvižení pro celou dědinu…“

Ta třetí „bloncka“ byla Klára, která dorazila později a doufala, že se otočí přes stopy vyjeté ve sněhu, avšak si nevšimla, že jí vybrané stopy jsou po traktoru, který má poněkud výše podvozek nad zemí než jejich rodinný vůz…

No jak říkám škola života!

Pár fotek pro ilustraci:

Jak jsem ztratila iluze o filmu "S tebou mě baví svět"

Takže jsme se nakonec zdárně ubytovaly všechny tři ženský a naše děti: Tom (6 let), Verunka (5 let), Anna (1 rok), Danielka (10 měsíců) a Adélka (3 měsíce).

Samotný pobyt s dětmi na horách bez mužských je sice na první pohled pohoda, ale taky pěkný hoňky. Zvlášť když chcete, aby děti byly co nejvíce na čerstvém vzduchu a zároveň aspoň ty starší zdokonalili své lyžařské umění-neumění. A k tomu hodný tatínek se dohodne se synem, že mu syn než tatínek přijede, postaví funkční iglú. Rozhodně to není lyžařský pobyt, i když aktivní je až, až.

Zde jsem se usvědčila definitivně o tom, že film „S tebou mě baví svět“ je ve své době pouze pohádkou pro dospělé. I když realita, že se celý den snažíte unavit děti, abyste pak večer tou námahou sami padli, ale děti řádí dál, tak ta je skutečná.

Už ta samotná přeprava vlakem několika dětí včetně malého Matese, jejich oblečení (v té době žádné lehké nepromokavé materiály, ale svetry a oteplováky), lyží, lyžáků a Matesových plen (tenkrát byly pleny látkové – kromě své krátké použitelnosti, mají další výhody: jsou větší a těžší a musí jich být hodně). A pak ještě cesta sněhem do kopce? No já měla auto naloženo až po střechu a to doslova a do písmene včetně střešního boxu.

A jak vypadá výprava na sjezdovku? Viděli jste již malého lyžaře, co si nese lyže sám? Co já viděla, tak jsou to obrovské lyžáky, velká helma, lyže původně úhledně srovnané na dětské ramínko v pár minutách tvoří vrtuli větrného mlýna a celé to kníká nebo přímo řve. Matka lyžařka s nemluvnětem v kočáře zdolává horoucně buďto valy sněhu nebo nějaký ten krpál a to vše v lyžákách s kočárem v jedné ruce, lyžemi v druhé, hůlky v zubech. Celkem sportovní výkon hned na začátek.

Pak už to vypadalo na pohodu: Kopec byl relativně krátký, takže jsme mohly uspaná mrňata v kočárku na chvilku zaparkovat na bezpečné místo a jet zvedat ta starší na svah. Zvláště zábavné to je, když se čerstvě připadlý sníh lepí na lyže a ječící dítko zvedá nad hlavu lyži, kde je na skluznici nalepená velká hrouda z několika vrstev sněhu a snad i spodní ornice. A co teprve, když jedna maminka hlídá kočáry a druhá vyhrajete hned dva malé lyžaře, kteří se právě rozhodli zkusit závodit v hlubokém sněhu. Každý samozřejmě ztroskotá jinde. Projet hlubokými závějemi může být trochu oříšek, ale najít, vyhrabat a vytáhnout zpět na sjezdovku dvě helmičky to je teprve sport.

Na každém lyžáku je odpočinkový den, aby se zabránilo úrazům z únavy. Tlačit kočár závějemi do kopce bez lyží bylo hned jednodušší. Děti mohou jezdit na sáňkách sami, ale při tom zimním veselí nám to nedalo, abychom se také nezapojily, zvlášť když si děti vydyndali jízdu sněhovým korytem na gumovém velekruhu. Po obědě nás pak čekala stavba slíbeného iglú, které musí být tak velké, aby se tam táta vešel (čí to dítě je???). :-o ...jeho.

A kde je kruciš ten odpočinek?!! :-o

A když chcete jet na větší, ale vzdálenější kopec? Tak to jsme nechali až na příjezd tatínků. To pak balíte kromě lyžařského vybavení sebe a dětí ještě náhradní oblečení (protože nevíte, kdy se kdo zmáchá), jídlo, pití, přebalování a zábavu pro mrně. A samotná výprava vypadá jako obouvání stonožky: na naší rodinu 8 rukavic a 4 čepice, bundy, šály, a jedna bota druhá bota – Tomáš může jít, třetí bota čtvrtá bota já jsem připravená, pátá bota šestá bota Anna může „jít“ taky, a zvolání: „kde mám zimní boty?“ – tak to je ta sedmá a osmá… ;-) K tomu ještě lyžáky. Nakonec se pod kopcem po hodinové cestě autem dozvíte, že taťka nemá s sebou boty na snowboard – no ještě že nemá bačkůrky ;-)))

Prostě Apalucha se musí zažít – nebo přežít?! ;-)

Další fotky k pobavení jsou v galerii fotografií.