15.2.2007 - Torres del Paine (Laguna de los Perros - Lago Grey)

Rano vstavame za uz jen mirneho poprchavani. V prsitresku, kde se susi vyprava chilanu varime kafe a chroupeme vcera zakoupene susenky. Pri te prilezitosti se dame do reci ohledne kalorii a energie v susenkach se dvema americankama.

Pak uz balime mokry stan a vyrazime na cestu. Hned za kempem musime prekonat dravy prodou reky pomoci tenke klady a nad ni zaveseneho lana. S dvacetikilovym batohem na zadech to neni zadna legrace, ale uspesne to zvladame a vchazime do lesa. Zahy se ale hlineny teren meni v potoky bahna, kterym se musime asi hodinu a pul prodit nez se znovu dostaneme k rece. U reky, kterou znovu prekonavame pomoci klady a lana, se pokousime provest ocistu bot a kalhot a po chvili odpocinku pokracujeme dal.

Les se meni v nizky porost, ale i ten zahy mizi a my jdeme po kamenitem terenu ve stale silicim vetru. Postupne si oblekame dalsi a dalsi vrstvy a snazime se odhadnout, kde bude konec strmeho stoupani. To bohuzel pokracuje stale dal a dal navzdory nasemu prani, aby uz skoncilo. Do toho nam zacne prset a asi 500 metru pod vrcholkem se dest meni ve zmrzly dest. To uz ale prochazime kolem zbytku snehu. Milan navrhuje postavit snehulaka, ale sam nema dost sil tento napad prosadit.

Ze spoda se k nam prihani dalsi skupinka, ktera ale pod vrcholkem sedla zvolni a tak na vrchol sedla dorazime prakticky soucasne. Od nich se dozvidame o jejich umyslu dorazit do kempu u jezera Grey. Vzhledem k jejich rychlosti se jim to muze podarit - my se spokojime s kempem dle planu. Tedy kempem umistenym pod sedlem pobliz ledovce.

Ze sedla je nadherny vyhled na ohromny zvrsneny povrch ledovce Grey. Samozrejme ho fotime, ale dlouho se v sedle nezdrzujeme, protoze ve vichru se neda ani stat. Zaciname prudce klesat a me se hned ozyva koleno, ktere jsem si pred lety poskodil na lyzich. Nicmene dorazime k hranici lesa, kde uz tolik nefouka a my se tak na slunicku muzeme chvili kochat pohledem na ledovec.

Po chvili pokracujeme v klesani lesem. Cesta prudce klesa a misty museme vyuzivat stara lana uvazana na pomoc turistum ke stromum jako zabradli. Sestum lesem se zda byt nekonecny. Dole pod kopcem dohanime americanky z rana, ktere vyrazili asi pul hodiny pred nami. I ony chteji pokracovat k dalsimu kempu, ktery je mezi kempem pod sedlem a kempem u jezera Grey. To nas trochu navikla, ze s tim nasim vyhlidnutym kempem asi nebude neco v poradku. A taky neni. Je to v podstate bahnity placek uprostred vlhkeho lesa, kde neni nic krome manika - strsce parku.

Proto se rozhodujeme pokracovat dal k dalsimu kempu (jako vsichni ostatni), ktery je vzdalen asi 3 hodiny chuze. A to vzhledem k tomu ze je jiz pet hodin neni opravdu malo. Pridavame tedy do kroku a cestou pri prelezani propasti pomoci zebriku predhanime i tu skupinku, ktera nas dohnala v sedla. Uz nevypadaji na to, ze by meli dorazit do kempu u jezera. Ten je totiz jeste dalsi hodinku cesty dal.

Zahy k nasemu prekvapeni po dvou hodinach dorazime do kempu, kam vsichni miri. Kemp je stejne jako predchozi umisten v lese, ale jiz neni tak maly a provlhly. Vahame, jestli tu zustaneme, nebo jestli, povzbuzeni nasim vykonem, budeme pokracovat k jezeru Grey. Nakonec se nechavam od Milana vyhecovat a vyrazime. Je sedm hodin a my mame pred sebou dalsi hodinu chuze.

Hodina chuze se nakonec protahuje na hodinu a ctyricet minut. Ty travime klopytanim lesem na pokraji vsech sil. Znovu nas dostihuje patagonska priserka, kdy se ne a ne dostat do cile. Nakonec se dari a my dorazime do kempu umisteneho na plazi u jezera Grey. Kupujeme pivo, pecivo a stavime stan, do ktereho prakticky ihned zalezame. Milan neni ani schopen dopit pivo a usiname.