7.3.2007 - Puerto Natales - Punta Arenas

Rano se nahodou probouzime za deset minut deset. Budik na hodinkach po vcerejsi kalbe nemel vubec sanci. Autobus nam jede v deset, ale rozhodneme se ho zkusit chytit. Neuveritelne rychle se balime (zapomenu tam jen rucnik), platime a k radosti kysele pani domaci prchame na autobus. Ten tam jeste stoji a ceka vyslovene na nas. Mame velkou kliku. Znaveni dosedame do sedacek a prakticky ihned usiname. Celou cestu (3 hodiny) dospavame deficit a vyspavame kocovinu.

Po prijezdu do Punta Arenas nachazime u autobusu Pamelu, takze nemusime jit pesky k ni, ale veze nas tam mikrobusem. Dneska se to docela hodi. Tentokrat se ubytovavame na zadost Milana v dormitory. To je totiz za polovic a Milan chce na posledni noci, kdy budeme vstavat asi ve ctyri rano, usetrit. Chvilku se jeste vzpamatovavame a pak uz vyrazime do mesta. Primarni cil je potvrdit letenky a overit, ze nenastaly nejake dalsi zmeny v letech.

Protoze LAN ma jeste zavreno, prochazime se po namesti, kde je dnes hodne stanku s cetkama. Takze i my nejake kupujeme, ale je to dost zoufalost. Fakt tu nemaji vubec nic hezkeho a soucasne etnickeho. Pak pres internet dokoncujeme ve spolupraci s Marii hledani spoje z Vidne - snad to vyjde. Nakonec se vracime do kancelare LAN, kde potvrzuji, ze vse je bez zmen. No tak to bude parada - na letisti musime byt v pet, tzn. vstavat ve ctyri.

Neni co delat a tak sedame do kolektivniho taxiku a jedeme do bezcelni zony, kde jsou ruzne obchody, udajne s levnejsim zbozim. Mimochodem kolektivni taxik je teda vec. Maji tu asi sto nezmapovanych linek po kterych neustale jezdi taxiky (kazdy ma cislo linky misto symbolu taxiku). Pokud je misto, clovek si mavne, taxi zastavi a pasazer zaplati 300 pesos (tj. 12 Kc) a muze vystoupit kdekoliv na trase. Nekdy se do auta nacpe az 5 pasazeru (plus ridic) s taskami.

V bezcelni zone bloumame obchody a supermarkety. Neni tu nic zajimaveho, takze se brzy vracime zpet do centra. Oba uz mame hlad (kocovina jiz pominula) a tak se rozhodneme jit do mistniho bufetu, kde inzeruji giganticky sendvic se dvema napoji za smesnou cenu 3800 pesos (tj. necelych 160 Kc). Objednavame si jeden pro oba a za chvili nam prinesou sendvic o prumeru nasi mrazene pizzy. A uvnitr pochopitelne nechybi kus masa. Oba to dojidame jen velice tezko.

Po veceri chvili bloumame mestem - Milan se snazi najit prodejnu, kde by meli jeden plakat, ktery nas oba zaujal v rockove nalevne. Do ni nakonec zamirime na pivo. Dnes se hraje mezinarodni utkani mezi Chile a Urugvaji. Hospoda je plna, ale jeden stolek jeste najdeme. Pri pivu sledujeme fotbal, protoze nic jineho se neda delat. Po zapase, ktere Chile prohralo 1:3, se pomalu vracime na ubytovnu. Cestou si kupujeme jeste kazdy jedno rodinne bale piva s umyslem ho vypit pri nejakem brutalnim filmu.

Na ubytovne potkavame nemeckeho turistu, ktery si prave pustil posledniho James Bonda, takze se k nemu jen pridavame. Bohuzel film je dabovany spanelsky a navic je dej znacne zmateny, takze fakt netusime co se tam deje. Po skonceni filmu jdu spat, Milan jeste sleduje romaticky film Dum u jezera. Vedle v mistnosti zatim Pamela s nejakou kamaradkou cosi slavi a Milan tvrdi, ze pekne vyvadely.