Orlický záhrab

Ani nevím jak mi nápad provést záhrab neboli bivak ve sněhové díře vlezl do hlavy. Ale jak se tam jednou usídlil, už jsem na nic jiného nemyslel. Zejména když byly vhodné sněhové a teplotní podmínky. Zkrátka a dobře jsem si sbalil potřebné věci – spacák, karimatku a celtu – a vyrazil vlakem do Českých Petrovic v Orlických horách, kde zbytek rodiny trávil zimní prázdniny.

Po dlouhé cestě vlakem a autobusem (přes tři hodiny jízdy) jsem konečně v pátek před sedmou dorazil na místo. Nejdříve jsem se přivítal s rodinou, najedl se a napil v místní hospodě a posilněn pivem a rumem jsem se vydal hledat vhodné místo.

Jako první místo připadalo do úvahy iglú, které si zde děti postavily. Bohužel to ale spíš než iglú byl sněhový tunel, kde nebylo moc místa. Takže jsem šel hledat jinam. Sněhem, který mi sahal skoro až do pasu, jsem se brodil do kopce, na kterém je místní krátká sjezdovka. Vhodné místo jsem našel v navátém sněhu na okraji lesíka.

Zde jsem si vyhrabal zákop ve sněhu, akorát tak na moji délku. Ten jsem překryl několika klacky a především pak celtou, respektive tropikem od stanu. Okraje celty jsem zahrabal do sněhu a tak vznikla perfektní, i když trochu malá nora. Dovnitř jsem umístil alumatku a na ni samonafukovací karimatku, která se mi již osvědčila v Patagonii. Nejdůležitější byl samozřejmě teplý spacák z husího peří, který má skutečně komfortní teplotní - 7°C komfort / -14°C limit / -34°C extrém.

Pak už následovala jen pohodička při světle svíčky a čelovky, kterou mi zpříjemnila irská whisky a malé množství konopí určené výhradně pro osobní spotřebu. Po konzumaci jsem se zavrtal do spacáku a spokojeně usnul.

Asi kolem třetí hodiny ráno mě probudilo čmuchání kolem bivaku a taky nutkavá potřeba, která mě vyhnala ze spacáku ven. Nejhorší bylo se v malém prostoru vysoukat ze spacáku a nazout studené boty. A to vše tak, abych se pokud možno neopíral o strop z celty – venku totiž padal namrzající deštík. Když jsem se vysoukal ven, ještě jsem stihl zahlédnout do lesa utíkající zvíře, které mohlo být buď liškou, nebo chundelatým psem. Potom už jsem spal až do rána, kdy jsem se probudil pod nepatrně zasněženou celtou krátce před sedmou. Přežil jsem.

Zbývalo už jen vše pokud možno nenamočené víc, než už bylo naskládat zpět do batohu a opět se probrodit hlubokým sněhem do chaty na snídani. Pod sněhem skutečně vytrávilo.

Všechny zbylé fotky jsou k dispozici v galerii fotografií.