13.2.2007 - Torres del Paine (Seron - Lago Dickson)

Milana se mi dari probudit jen velice tezko. Nakonec se mi dari a je videt, ze ma trochu kocovinu. Me a ostatnim zvrhlikum je dobre. Po delsim rozhodovani se, vyrazime na cestu. Milan ma pri ni stejne priznaky jako pri bajne ceste na Olymp (modri uz vedi, ostatni vedet nemusi). Milan postupne odpada v cim dal kratsich intervalech, ve kterych se domaha zanechani na miste. Proste megapriserka. Dokonce padaji zcestne nazory, ze uz nebude pit.

Jinak cesta vede znovu na slunicku a ve vetru podel reky Paine. Nasledne u jezirka musime zdolat vyrazne prevyseni, aby nas privitalo sedlo s neuveritelnym vichrem. Za sedlem vidime nadherne mlecne modrosedive jezero Paine. Sestupujeme a cele ho obchazime. V dalce vidime vrcholky hor a po leve strane take spicky Torres Pak se dostavame do otevrene krajiny, kterou prochazime po louce.

Patagonie nam znovu dava znat, ze dojezdy etap budou krute - zdaji se byt nekonecne a tak je svorne pojmenovavame patagonskymi priserkami. Tehdy to jeste netusime, ale celou cestu se jich nezbavime. Po nekolika umornych hodinach chuze, kdy se Milan uz trochu vzpamatoval ze sve megapriserky, se doplahocime na hreben, ze ktereho konecne vidime jezero Dickson a na poloostrove tez nas cilovy kemp, do ktereho po par desitkach minut dorazime.

Milan hned odpadne a me nezbude nic jineho nez postavit stan. Proto hlady ani nevidim, poustim se taky do vareni polevky. Milan se na chvili probira a tak mu podstrcim polovinu esusu, kterou nejak stravi a presune se do postaveneho stanu. Ja si oteviram Milanem zakoupene pivo a studuji dalsi etapy nasi cesty. Postupne se me chodi ptat nasi souputnici, kteri videli Milanovo trapeni, zda je mu uz lip. Kdyz se setmi (tj. asi po 22:00 mistniho casu), zalezu taky do stanu a usnu.